Aktuality

V červenci končí jedna velmi důležitá kapitola mého života. Po pětatřiceti letech odcházím z pozice ředitelky Střediska volného času Vratimov.

Když jsem 1. června 1989 nastoupila do tehdejšího Domu pionýrů, ani ve snu by mě nenapadlo, že zde strávím většinu svého profesního života. Nastupovala jsem do organizace, která se během let několikrát proměnila – z Domu pionýrů se stal Dům dětí a mládeže a později Středisko volného času. Měnila se doba, názvy, podmínky i možnosti. Co však zůstávalo stále stejné, byly děti, jejich radost, zvědavost a potřeba mít místo, kam mohou patřit.

Za těch pětatřicet let se změnil i samotný Domeček. Rozrostl se, prošel rekonstrukcemi, vznikly nové učebny, pobočky v okolních obcích, nové kroužky, tábory, projekty i spolupráce. Měla jsme možnost realizovat věci, o kterých se mi na začátku ani nesnilo. Někdy to byla radost, někdy dřina, občas i starosti, ale nikdy to nebyla nuda.

Když se mě lidé ptají, na co jsem nejvíce pyšná, nejsou to budovy ani projekty. Jsou to lidé.

Měla jsem v životě obrovské štěstí. Na kolegy, zaměstnance, vedoucí kroužků, táborové vedoucí, dobrovolníky, rodiče, partnery i přátele Domečku. Na lidi, kteří byli ochotni věnovat svůj čas a energii dětem. Na lidi, kteří přicházeli s nápady, nebáli se práce a dokázali táhnout za jeden provaz.

Nedávno mi někdo řekl, že jsem neměla štěstí já na lidi, ale oni na mě. Přiznávám, že mě to potěšilo. Přesto si myslím, že pravda je někde uprostřed. Každé setkání něco přineslo oběma stranám. A právě díky těmto setkáním vzniklo mnoho přátelství, která přetrvala dlouhá léta.

Velkou radost mi vždy dělalo sledovat děti, které prošly našimi kroužky nebo tábory a po letech se vracely jako vedoucí, pedagogové nebo rodiče svých vlastních dětí. To je pro mě možná největší důkaz, že naše práce měla smysl.

Ráda bych poděkovala všem, kteří se mnou touto cestou prošli. Současným i bývalým zaměstnancům, externím vedoucím, dobrovolníkům, členům táborových týmů, zástupcům města, školám, partnerům a samozřejmě dětem a jejich rodičům. Každý z vás zanechal v příběhu Domečku svou stopu.

Odcházím s pocitem vděčnosti. Vděčnosti za příležitost dělat práci, která měla smysl. Za možnost potkávat inspirativní lidi. Za všechny společné zážitky, na které budu s úsměvem vzpomínat.

Domeček pro mě nikdy nebyl jen zaměstnáním. Byl součástí mého života.

Přeji mu do dalších let, aby zůstal místem, kde vznikají přátelství, kde děti objevují své talenty, kde se lidé rádi setkávají a kde nikdy nechybí dobré nápady, nadšení a chuť dělat věci pro druhé.

Zároveň bych chtěla popřát hodně úspěchů své nástupkyni Lence Havrdové. Lenka je s Domečkem spojena mnoho let, zná jeho historii, jeho hodnoty i jeho lidi. Věřím, že bude v jeho příběhu pokračovat s energií, nápady a srdcem, které do své práce vždy vkládala. Přeji jí, aby kolem sebe měla stejně skvělé spolupracovníky, na jaké jsem měla štěstí já.

Domeček tu byl dávno předtím, než jsem do něj přišla, a věřím, že tu bude ještě dlouho poté, co odcházím. Měla jsem tu čest být po část jeho příběhu u toho. A za to jsem nesmírně vděčná.

Děkuji vám všem za společnou cestu.

Hana Nevrlá